O Křoví

..

Kdo je v Křoví!

• Co bude v Křoví…

• Co bylo v Křoví?

..

DS Křoví oslavilo v červnu 2009 deset let od prvního uvedení svojí první hry: Něco z Lucerny, sehrané tenkrát přímo v líšnickém rybníce. Základ tvořil celý pedagogický sbor z místní školy a skupina lidí kolem Dany Radové, kteří byli nejen z Líšnice, Řitky, Mníšku pod Brdy, ale i Prahy. Byly roky, kdy měl soubor i přes třicet členek a členů. „Všichni jsme měli divadlo rádi, neměli moc zkušeností, jen živelné nadšení a leckdy jsme se, byť omylem, sešli na scéně klidně všichni. Ohromně jsme si užili, bavilo nás to, s plným nasazením jsme zpívali, tančili a hráli si,“ říká paní Jana Čiháková, tehdejší ředitelka líšnické základní školy.
MÍSTO HERCI JSME SI ZAČALI ŘÍKAT HRAVCI – OD SLOVA HRÁT SI.
Po Lucerně jsme si užili Drdových Dalskabátů, Tylovy Tvrdohlavé ženy i pytlácké frašky z dílny Vlasty Buriana a E. A. Longena Hajný v lese usnul.
SOUBOR SE ZA TĚCH DESET LET SAMOZŘEJMĚ PROMĚNIL, PROMĚNIL SE I REPERTOÁR.
Když se v souboru narodilo desáté dítě, přestali jsme to počítat, slavit nikoli, ale začali jsme počítat opravdu spolehlivé a divadlu všeobětující blázny, kteří zůstali.
Tím se náš soubor ztenčil asi na třetinu. To umožnilo začít pracovat i přemýšlet seriozněji a osud či náhoda nám poslaly do cesty zná­mého spisovatele Ivana Krause, klíneckého souseda. Ten nám odvážně svěřil nejdříve hru o dvou dobrovolných bezdomovcích – Poker bez esa. Pustili jsme se do ní, hodně jsme se museli naučit i odnaučit, hodně jsme se nasmáli, natrápili a hodně jsme se báli, aby autor nelitoval důvěry, kterou nám dal. Do poslední chvíle jsme tak trochu nevěděli, zda s ní vůbec někdy vyjdeme do světel ramp. Dnes máme za sebou 17 repríz, autor přežil, hra má docela úspěch na přehlídkách i festivalech,  a dokonce nám Ivan Kraus svěřil i hru další – Víkend. Tu dnes – pokud vše dobře dopadne – uvidíte.
Hra Víkend sice lehce „nastavuje zrcadlo“ některým mnohým z nás, reflektuje téma nevěry, ale nemoralizuje. Nastudování této hry našemu souboru trvalo zatím nejdéle ze všech her – skoro dva roky. Důvodem zřejmě bylo, že se soubor rozdělil na dva tábory. První tábor (menší, leč hlasitější) vkládal do hry velmi osobní zkušenosti i zážitky s tématem. Druhý to jen „hrál“. Takže chvíli trvalo, než jsme se posunuli (jak doufám) z funkce ryze terapeutické a přestali jsme hru hrát jako drama a začali si ji užívat. Můžeme jen doufat, že si užijete s námi.

.